Druhá Trumpova administrativa zvažuje výrazné omezení vojenské přítomnosti USA v Evropě. Analytici ale varují, odchod z NATO by nebyl cestou k posílení pozice vůči Číně, ale naopak signálem slabosti pro Moskvu a Peking.
NATO 3.0 nebo rozvod?
Ministr obrany Pete Hegseth 18. června 2026 v Bruselu oznámil šestiměsíční přezkum americké vojenské přítomnosti v Evropě s cílem zajistit, aby NATO „rychle a nevratně směřovalo k tomu, že Evropa přebere primární odpovědnost za svou vlastní obranu”. Přezkum, označený jako součást konceptu „NATO 3.0”, posoudí rozmístění základen i počty vojáků a stanoví podmínky přístupu amerických sil ke spojenecké infrastruktuře.
Pentagon v předchozích týdnech snížil počet letounů F-16 a F-15 vyčleněných pro NATO přibližně o třetinu, stáhl tankovací a průzkumná letadla, strategické bombardéry, dron a ponorku schopnou odpalovat střely s plochou dráhou letu. Z Německa bylo staženo přibližně 5 000 vojáků. Odpor v Kongresu je výrazný, senátoři Roger Wicker a Mike Rogers varovali, že jakékoliv zásadní změny v rozmístění sil vyžadují důkladný přezkum a koordinaci s Kongresem.
Hegseth rovněž pohrozil, že příspěvky USA do společného rozpočtu NATO budou podmíněny plněním výdajových závazků členských států.
Evropa jako základ, ne přítěž
Analytik Andrew Michta, profesor strategických studií na Hamiltonově škole Floridské univerzity a člen Atlantické rady, ve svém komentáři pro 19FortyFive argumentuje, že přezkum je sice opožděnou nutností, avšak plný odchod by byl historickým omylem. Od roku 1945 americká globální moc nestojí jen na vojenské síle, ale na síti aliancí zajišťující strategickou hloubku, předsunutou přítomnost, politickou legitimitu a průmyslovou kapacitu, a NATO je základem celého tohoto systému.
Michta zároveň odmítá argument „pivotu do Asie” jako strategicky chybný. USA jsou v Indo-pacifiku nejsilnější tehdy, když Evropa zůstane stabilní, NATO jednotné a Rusko pod kontrolou. Pokud by se Evropa ocitla v problémech, Washington by nebyl schopen přesunout svou pozornost do Indo-pacifiku, a naopak by byl vtažen zpět do Evropy za horších podmínek, s vyššími náklady a s méně spojenci.
O co by přišla Asie
Japonsko, Jižní Korea, Austrálie, Tchaj-wan i Filipíny by dospěly k témuž závěru, že pokud Washington opustí NATO, svou nejstarší a nejpevnější alianci, žádná americká bezpečnostní záruka již není trvalá. Odchod z Evropy by tak oslabil odstrašení v Indo-Pacifiku a vyslal signál Pekingu, Pchjongjangu i Teheránu, že americké závazky lze prolomit tlakem, politickým rozdělením nebo prostou únavou.
Tento scénář není akademickou diskusí. Peking sleduje transatlantické napětí s velkým zájmem, případný rozpad NATO by mu otevřel prostor pro agresivnější postoj vůči Tchaj-wanu, a i v Jihočínském moři, kde Čína v posledních letech výrazně posiluje námořní kapacity.
Přerozdělení břemene nákladů, ne odchod
Správnou odpovědí podle Michty není opuštění aliance, ale přerozdělení závazků. Evropa by měla převzít primární roli konvenčního obránce evropského prostoru, zatímco USA zůstanou jaderným garantem, strategickým katalyzátorem a poslední bezpečnostní instancí. Tento model by Washingtonu umožnil soustředit kapacity na Indo-pacifik, aniž by rozboural alianční systém, který právě takové zaměření umožňuje.
Data přitom ukazují, že Evropa tímto směrem skutečně kráčí. Generální tajemník NATO Mark Rutte potvrdil, že evropští členové a Kanada vydaly v roce 2025 o 90 miliard dolarů více než v roce 2024, tedy téměř o 20 % více. 31 z 32 členských států splnilo závazek vydávat na obranu alespoň 2 % HDP, v roce 2024 to bylo jen 18 zemí.
Odchod USA z NATO by problém amerického přetížení a únavy neodstranil, jen by jej prohloubil. Rusko by pokračovalo ve svém revizionismu a odplatě za rozpad SSSR, aliance by byla oslabena, a asijští spojenci by byli postaveni do nejisté pozice.
Zdroj: 19FortyFive, CNN
Autor/Licence fotografie: Ilustrační fotografie, USA ilustrační fotografie, Free for use under the Pixabay Content License